Widget Image
MENU

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="KAŽDÝ MŮŽE BÝT UMĚLCEM" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="15.9.-25.9.2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Výstava obrazů, které vytvořili lidé s mentálním postižením VIDÍM SVĚT JINAK – A JE TO V POŘÁDKU Výstava obrazů, které namalovali lidé s mentálním postižením, se letos v Museu Kampa uskuteční již popáté. Díla vytvořili lidé s mentálním postižením z celé České republiky i ze Slovenska v rámci stejnojmenné výtvarné soutěže. Na výstavu bylo vybráno 111 nejpůsobivějších obrazů. Cílem projektu Každý může být umělcem je inkluze prostřednictvím umění – přibližovat svět lidí s mentálním postižením širší veřejnosti, zviditelňovat jejich tvorbu a motivovat autory k další výtvarné práci. Letošní výstava bude poprvé prodejní. Návštěvníci tak budou mít možnost nejen objevovat osobité pohledy jednotlivých autorů, ale některá díla si také zakoupit. Celá částka z prodeje obrazu putuje přímo jeho autorovi. Prodaná díla budou předána po skončení výstavy. Vstup je zdarma. Výstava Každý může být umělcem se koná pod záštitou náměstkyně primátora hl. m. Prahy Alexandry Udženija, starostky MČ Praha 1 Terezie Radoměřské a starosty MČ Praha 4 Ondřeje Kubína a za podpory Nadace Jana a Medy Mládkových – Musea Kampa a Nadačního fondu Krystyny Pyszkové. Mediálním partnerem je Český rozhlas. Organizátorem projektu Každý může být umělcem je Nadační fond Domova Sulická. Možná nastal čas přestat zdůrazňovat to, co nás odlišuje, a více vnímat to, co nás spojuje.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Milan Kunc - Pop Renaissance" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="3. 10.–17.1.2027" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Milan Kunc patří k výrazným osobnostem umění druhé půlky dvacátého století, jehož dílo je zastoupeno v řadě významných veřejných i soukromých sbírek po celém světě. Již od sedmdesátých let rozvíjí osobitý vizuální jazyk, v němž se prolíná popkulturní estetika, ironie, surrealistická imaginace i citlivá reflexe společenských proměn. Malba, socha, instalace i performance se v jeho tvorbě stávají prostředkem k pozorování světa, ve kterém se každodennost setkává s absurditou, humor s kritikou a osobní zkušenost s kolektivní pamětí. Kunc propojuje symboly Východu i Západu, vysoké i populární kultury, aniž by je hierarchizoval. Právě tato schopnost spojovat zdánlivě neslučitelné světy činí jeho dílo mimořádně aktuálním i v dnešním geopolitickém a společenském kontextu. Výstava Pop Renaissance představuje výběr děl z osmdesátých let společně se současnými obrazy, které z tohoto období vycházejí nebo rozvíjejí motivy zachycené v autorových tehdejších kresbách. Osmdesátá léta představují v Kuncově tvorbě mimořádně plodné období formované životem mezi New Yorkem, Los Angeles a Evropou, kde působil v Římě, Milánu, Kolínem nad Rýnem a Holandsku. Právě tehdy vznikají práce, které se staly součástí významných světových sbírek a definovaly jeho jedinečný výtvarný rukopis. V těchto dílech se spontánní malířské gesto střídá s precizně vystavěnou kompozicí, popkulturní odkazy se prolínají se surrealistickou obrazností a každodenní motivy získávají archetypální význam. Přestože mnohá díla vznikla před více než čtyřiceti lety, jejich témata – konzumerismus, moc obrazů, ideologie, identita či vztah člověka k přírodě – zůstávají překvapivě aktuální. Výstava nabízí pohled na autora, který po desetiletí vytváří svébytný obraz současného světa. Jeho tvorba není pouze svědectvím o jedné epoše, ale otevřeným dialogem s přítomností, v němž se humor stává nástrojem kritického myšlení a malba prostorem pro svobodnou imaginaci. Kurátor: Filip Kazda   Dílo v náhledu Am Rande der Verzweifelung, 1982 Na pokraji zoufalství akryl, disperze na plátno COLLETT Prague | Munich Foto: Milan Havel [/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Mikuláš Medek, Jan Koblasa – Zákazu navzdory" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="3. 10.–17.1.2027" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Výstava Zákazu navzdory přibližuje prostřednictvím snímků Jiřího Hampla a děl Mikuláše Medka a Jana Koblasy z let 1959–1963 jejich legendární expozici uskutečněnou v srpnu roku 1963 v Teplicích – v zámecké jízdárně, v tehdejší výstavní síni Klementa Gottwalda. Ve vývoji československého moderního umění poválečné doby představovala mimořádnou a zlomovou událost. Nebývalou už proto, že se přes předchozí zákazy nečekaně konala, a to díky štěstěně tzv. milostivého léta, které zásluhou Čestmíra Císaře, tajemníka ÚV KSČ s odpovědností za oblast masmédií, školství, kultury i mezinárodních vztahů, rozvolnilo od dubna do poloviny září 1963 ideologická nařízení státu. Poprvé se tak umělcům podařilo představit široké veřejnosti existenciálně zaměřené abstraktní práce stíhané výhrůžkami komunistického režimu. Velkolepou, myšlenkově koncentrovanou instalací obrazů a soch s odvahou ťali spolu s kurátory Věrou Linhartovou a Františkem Šmejkalem do opatrnosti a licoměrnosti zdejších uměleckých poměrů; málokdo si ji proto nechal ujít. Abychom docílili obdobné názorové souhry, zaměřuje se přítomná výstava přednostně na tehdy vybraná díla; pouze v případě nedostupnosti některých z nich uvádí alternativní exponáty z daného údobí. Tvůrčí a ideová pojetí prací vedou k zastavení a k zamyšlení; ozřejmují, mnohdy s humorem a ironií, neodbytné osobní pocity, úzkosti, strasti a naděje ne nepodobné těm, které v současnosti prožíváme i my. Se záměrem vzdát poctu umění a statečnosti obou tvůrců se současná výstava zároveň připojuje k uctění stého výročí narození Mikuláše Medka. V popiskách jsou díla vystavená v Teplicích roku 1963 označena čísly v hranaté závorce a případnými odlišnostmi v názvu či datování, jež odkazují na seznam prací v teplickém katalogu. [/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Květa Kovářová – Za tvar figury" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="3. 10.–22. 11. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Sochařka Květa Kovářová (1925–1966) patřila ke generaci, která svá studia započala za války a jejíž vstup do výtvarného života se odehrával již v podmínkách nesvobody. Absolvovala v ateliéru Josefa Wagnera, odkud vzešel nezvykle silný okruh sochařek. Zatímco řada z nich se dříve či později výrazně prosadila, Kovářové se srovnatelné pozornosti nedostalo. A to i přes blízkost dobového uměleckého prostředí a nových možností skupinového vystavování – její manžel malíř Ladislav Karoušek a švagr sochař Valerian Karoušek byli oba spoluzakladateli a členy tvůrčí skupiny M 57 (Makarská). Výstava Za tvar figury sleduje cestu její volné tvorby, od studijních prací přes komorní figurální plastiky padesátých let až k abstrahovaným tvarům a zakázkám do architektury let šedesátých. Její sochařská díla vždy doprovázely přípravné kresby, v nichž si ověřovala tvar, kompoziční řešení i způsob, jak plastika obstojí v prostoru. Kovářová pracovala především se sádrou, ale neváhala též experimentovat s novými umělými hmotami: moduritem a laminátem, jenž jí otevřel cestu k monumentálnímu měřítku. V laminátu vytvořila téměř pětimetrový reliéf Sedící akty dívek (1961–1962) pro zasedací síň podniku zahraničního obchodu Jablonex v Jablonci nad Nisou, který tak znamená její nejvýznačnější dochovanou realizaci pro architekturu. Ačkoli se sochařské tvorbě mohla věnovat jen vedle zaměstnání v oborech užitého umění a restaurování, zachoval se ucelený soubor volných děl a výtvarných koncepcí. Kovářová se soustředila na lidskou figuru zachycenou převážně v situacích všedního dne. Počáteční konvence socialistického realismu rychle překonala a v návaznosti na moderní sochařské tendence objevovala poválečné pojetí figury. Rámec figury v průběhu šedesátých let postupně překračovala až k abstraktnímu znaku. V roce 1966 bylo její tvůrčí vzepětí předčasně uzavřeno. Tragicky zahynula při práci na své největší plastice do veřejného prostoru – exteriérové soše pro novou nemocnici ve slovenském Veľkém Krtíši. Samostatné výstavy se Kovářová za svého života nedočkala.  Šedesát let po smrti Květy

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Miloš Ševčík – Zaznění" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="30.5.–13.9.2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Výstava Zaznění představuje průřez tvorbou Miloše Ševčíka (1939–2007) od šedesátých let 20. století až do roku 2007. Sleduje proměnu jeho výtvarného jazyka v malbě, kresbě, grafice i plastice od figurálních a alegorických motivů k charakteristickým semiabstraktním biomorfním strukturám, v nichž se odráží hluboký vztah k člověku, přírodě, světlu a procesu neustálé proměny. Ševčíkova díla propojují vnitřní imaginaci s pozorováním organických forem a zachycují dynamiku růstu, zániku i tiché energie života. Výstava nabízí setkání s uměním, které osciluje mezi konkrétním a neuchopitelným, mezi tvarem a jeho rozpouštěním. Kurátorka výstavy Jolana Pastor klade důraz na prezentaci Ševčíkova díla nikoli jako lineárního vývoje, ale jako emocionální a mentální mapy jednoho tvůrce, který skrze figuru i biomorfní struktury hledá podstatu lidského bytí. Tato tvorba je svědectvím o člověku – ne heroickém, ale všedním, zranitelném, někdy absurdně vykořeněném. A právě proto je i dnes tak aktuální.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="František Pavlů – Dvě formy" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="6.6.–13.9. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Sochař, medailér a tvůrce muchláží František Pavlů (1932–2008) patřil k důležitým členům Klubu konkretistů. Po studiích na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze (1952–1958) působil téměř deset let v pražském prostředí. V roce 1968 přesídlil do Liberce, kde žil a tvořil do konce života. Zde se hned v počátcích činorodě zapojil do kulturních aktivit. Roku 1969 se organizátorsky podílel na přípravě výstavy Socha a město, v jejímž rámci v libereckém parku nainstaloval svoji měděnou plastiku Křídla. V tomto monumentálním díle založeném na vrstvení vertikálních linií Pavlů příkladně prokázal svůj smysl pro architektonickou koncepci sochy, který se spolu se zájmem o neokonstruktivní tvarosloví a jazyk minimalismu stal typickým rysem umělcovy sochařské tvorby nejen druhé poloviny šedesátých let, ale výrazně se prosazoval i v období sedmdesátých až devadesátých let. Významnou paralelu k sochařským dílům Františka Pavlů představují práce na papíře, které umělec kontinuálně rozvíjel od šedesátých let, avšak intenzivně se jim věnoval zejména po roce 1990. Vedle kreseb, koláží, monotypů a frotáží je třeba vyzdvihnout především muchláže, v nichž Pavlů svým experimentátorským přístupem dospíval k novým výrazovým řešením. Jelikož k tvorbě a životu Františka Pavlů bylo doposud vydáno jen několik menších katalogů, Museum Kampa připravilo umělcovu monografii. Kniha v co možná nejširším záběru mapuje Pavlů tvůrčí cestu od sochařských děl, medailí a realizací ve veřejném prostoru, přes práce na papíře až po strukturální malbu. Svým kontextuálním pojetím a důrazem na souvislosti výtvarného vývoje s činností Klubu konkretistů knížka navazuje na několik edičních počinů, které Museum Kampa v nedávné době připravilo – na publikaci Jiřího Hilmara, Jiřího Bieleckého, Jaroslavy Kurandové, Zdeňka Rybky a hlavně na monografickou knihu Svatoslava Böhma. Publikace Františka Pavlů spolu s výstavou umělcovy tvorby znamená další význačný krok v konsekventně naplňovaném programu Musea Kampa, jež usiluje o zaplnění bílých míst v odborném

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Václav Sokol – Hojnost" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="28. 3.-24. 5. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Vesmír Václava Sokola je tvořen z jednoduchých obrazů: déšť dopadající na krajinu, loď na vodní hladině, světlo pronikající temnotou, hrozen vína nebo sklenice na stole. Prosté motivy známe z biblických příběhů i z vlastního života. V kresbách ožívá stará řeč symbolů, v níž se kdysi vyprávěl celý svět. Starobylé metafory spjaté s duchovním náboženským prožitkem se ve dvacátém století opakovaně stávaly jazykem revolty, ostrovem odporu. Vzpomeňte si na Madonu němou bolestí Karla Kryla, zpívaná kázání Svatopluka Karáska, lidové písničky interpretované Jaroslavem Hutkou nebo básně Ivana Martina Jirouse. Malíř, kreslíř, autor grafických úprav knih, signatář Charty 77, publicista a kurátor Václav Sokol se narodil 19. září 1938 v Praze. Vyrostl v břevnovském domě s originální dispozicí, který pro rodinu postavil otec architekt. Dům se stal adresou filozofa Jana Patočky, prvního z mluvčích Charty, právě zde se konaly bytové semináře. Sokol vystudoval Výtvarnou školu, dnešní Hollarku. Vzhledem k jeho původu a postojům mu bylo znemožněno další vzdělání. Pracoval jako knihovník, grafik, vrátný. Ilustroval a upravoval knihy. Pořádal a zahajoval výstavy přátelům, psal články o umění. V ilustracích i volných kresbách se vydal cestou zjednodušení, redukce a geometrie. Pracuje především pastelem a uhlem, starší kresby jsou vytvořené tuší, perem nebo štětcem. Pevná, soustředěná linka, její opakování v různé intenzitě, budování tvaru skrze přítlak v čáře, je Sokolovým charakteristickým rukopisem. Sokol už na konci 60. let kresbami doprovodil Čtení z bible, pasáže vybrané bratrem Janem. V posledních letech kongeniálně převedl školu moudrosti Komenského Světa v obrazech do nadčasových pastelů. Přináleží mu podobná pozice jako Bohuslavu Reynkovi a dalším solitérům, jakými byli Jan Zrzavý nebo Pavel Brázda. Hojnost je slovo staré. Spojujeme si ho s hojností mléka a medu v místě, kde se usadili naši předci. S biblickou hojností, kterou poskytuje Bůh. Hojnost je požehnané množství,

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Václav Špála: Kytky" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="14. 2.–17. 5. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Ač květinová zátiší představují nejpočetnější segment malířského díla Václava Špály (1885–1946), dosud jim nebyla věnována samostatná výstava. Dosavadní přehlídky i odborná literatura je většinou odbývaly jako méně zajímavý segment malířova díla, aniž by se snažily vyzdvihnout jejich specifické kvality. Poučení současným uměním navíc otevírá možnost přehodnocení i těch aspektů Špálových květinových zátiší, které se v modernistické perspektivě jevily jako problematické. Variování jediného tématu, řemeslnost či časovost jsou kvality, jež v kontextu současného umění nabývají nových atraktivních významů. V srpnu 2025 uplynulo 140 let od Špálova narození a v květnu 2026 to bude 80 let od jeho smrti. Tato výročí však zůstala víceméně opomenuta, byť od malířovy poslední velké výstavy na půdě Národní galerie jsou to již více než dvě desítky let. Museum Kampa chystá na začátek roku 2026 výstavu zaměřenou výhradně na Špálova květinová zátiší. Výstava se uskuteční od poloviny února (vernisáž bude v pátek 13. 2.) do půli května 2026 v horním patře pražských Sovových mlýnů. Prezentováno bude takřka 80 obrazů z veřejných i soukromých sbírek, které nabídnou výběr ze Špálových květin od dvacátých do čtyřicátých let. Malíř si své obrazy známkoval a z bezmála 800 květinových zátiší, která namaloval, jen 32 ohodnotil nejvyšší známkou, tedy jako „vzácné“ či „primissima“. Deset z nich bude na výstavě k vidění.  Kurátor: Jan Skřivánek Rozhovor s kurátorem výstavy na ART+ najdete na odkazu zde. [/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Valerian Karoušek, Jiří Novák – Nitro země, křídla, dálky" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="14. 2. – 17. 5. 2026" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_column_text]Příležitost vystavit soubory děl VALERIANA KAROUŠKA (1929–1970) a JIŘÍHO NOVÁKA (1922–2010) znamená připomenout především tvůrčí principy, jimiž oba sochaři obohatili nové figurativní a konstruktivistické tendence českého uměleckého prostředí šedesátých let 20. století. Umožňuje též zprostředkovat živost sdílení dobových idejí, nacházení odlišných témat, kreativity práce s novými materiály. Zároveň ale připomíná silné životní osudy spoluformované historickými událostmi a politickou realitou země.  Oba autoři vystudovali sochařství na pražské Akademii výtvarných umění, působili ve skupině M 57, podíleli se na expozici československého pavilonu světové výstavy EXPO ’58 v Bruselu, vystavovali na libereckých exteriérových přehlídkách Socha 1964 a Socha a město v roce 1969, navrhli nebo i vytvořili řadu sochařských realizací do městských exteriérů. Oba nacházeli uměleckou inspiraci v přírodním prostředí, také ovšem v nejaktuálnějších technických možnostech moderní civilizace. Valerian Karoušek propojoval ve svých plastikách realitu kamene opracovaného přírodními silami s průmyslovými kovovými fragmenty a konstrukcemi, zaujal jej i sochařský potenciál experimentu s plastickými hmotami. Svůj umělecký prostor přirozeně propojoval s celoživotním zájmem o horolezectví, fascinoval jej živel země.  Současná výstava znamená i připomínku tragédie československé horolezecké expedice do peruánských And v roce 1970, tedy i náhlého přetnutí úspěšně se odvíjející individuální sochařské cesty. Jiří Novák založil výrazový účinek svých prací na přirozeném zájmu o konstrukce a mechanismy, na romantickém vnímání reality a bravurní schopnosti komponovat prostorové struktury hlavně z kovu. V procesu integrace pohybu do plastiky pracoval s principem náhody, vzájemností organického a mechanického, z živlů jej zajímaly zejména vzduch a voda. Věnoval se intenzivně i restaurování soch a realizování kopií.  Výstava obou autorů nicméně zviditelňuje i významové přesahy jejich děl, které současné intuitivní ideové proudy integrující vědu, náboženství, umění a filosofii v duchu znovuobjevování bytostné citlivosti člověka vůči přírodním živlům, jeho schopnosti zvědomování niterné sounáležitosti s kosmem přesvědčivým způsobem stvrzují, a znovuotevírají tak prostor působení těchto prací dnešnímu divákovi. Iva Mladičová[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]