[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="28/6 – 12/10" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="Z očí do očí – OKO v umění 1900-2025" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Vidět je zázrak. Vidět znamená vědět, oko ztotožňujeme s poznáním. Říkáme třeba: Co oči nevidí, to srdce nebolí. Oko se jeví jako brána, kterou k nám vnější svět proniká. Oko je významný komunikační kanál, okno do duše, portál imaginace. Oko přejímá symboliku strážce, kontroly. O tom my, obyvatelé světa dohledu, sledovaní každou vteřinu svého života, na cestě do práce, v obchodě i skrze svá vlastní elektronická zařízení, víme své.  Umělci vnímají oko jako dveře, druh zrcadla, motiv přechodu do jiných dimenzí. Dávno víme o vševidoucím oku objektivu, kina s oblibou pojmenováváme OKO a chápeme je jako tunel do světa. Očím nelze uniknout. V malbě, objektu, videu či pracích na papíře uvidíte poklady ze sbírek musea, doplněné o zápůjčky institucí, soukromých sběratelů a autorů.  Mezi něž patří František Kupka, Salvador Dalí, Man Ray, Andy Warhol, André Derain, Jan Zrzavý, Toyen, František Muzika, Mikuláš Medek, Květa Válová, Dalibor Chatrný, Adriena Šimotová, Karel Pauzer, Karel Nepraš, Milan Knížák, Milan Kunc, Jiří David, Jaroslav Róna, Patricie Fexová, Milan Cais, Josef Bolf, Krištof Kintera, Masker, Jaroslav Vožniak, Pavel Nešleha, Milan Cais, Václav Chochola, Jindřich Štyrský, Václav Zykmund, Václav Tikal, Jaromír Funke, Emila Medková, Josef Dumek, Alén Diviš, Ondřej Navrátil, Lukáš Rittstein, Jan Adamec, Diana Winklerová, Jan Hísek, Luboš Plný, Rudolf Adámek, Anežka Hošková, Jiří Černický, Björn Steinz, Matyáš Maláč, Miloš Ševčík, Naďa Plíšková, Zdenka Hušková, Vladimír Houdek, Nik Timková, Jan Konůpek, Radka Bodzewicz, Yvonne Vácha, Marie Lukáčová, Barbora Šlapetová, Josef Bolf, Míla Preslová, Magdalena Jetelová, Daniela Mikulášková, Gabina Fárová, Libor Fára, Václav Stratil, Lenka Klodová, Adam Štech, Ladislav Zívr, František Hudeček, Peter Rónai, Michael Rittstein. Výstava vás sleduje tisícem očí. Očividně.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="14/6 – 12/10 2025" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Kupka a karikatura – Zrcadla Pravdy" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="František Kupka a satirická kresba v Paříži 1900" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Výstava je součástí programového cyklu, věnovaného Museem Kampa tématům, aspektům a souvislostem díla Františka Kupky. Poslední v řade byly v roce 2017 výstava Ateliérová sousedství. Marcel Duchamp. Raymond Duchamp-Villon, Jacques Villon a František Kupka, a roku 2018, ke stému výročí založení Republiky uspořádaná expozice František Kupka. Legionář a vlastenec. Letošní výstava představí umělcovu tvorbu v době „zlatého věku” satirických časopisů. Ač je Kupka znám především jako jeden z prvních, kdo vykročili směrem k nefigurativnímu umění, představuje jeho satirická tvorba, na první pohled diametrálně odlišná od pozdějších konceptů, v mnohém ohledu substanciální součást umělcova díla. Kupka se sice od této tvorby z perspektivy své nové orientace později distancoval, ale není pochyb, že subversivní prostředí Montmartru, kde na počátku minulého století nejen žil, ale do nehož se integroval, posílilo jeho smysl pro nekonformní řešení, byť by to v tomto případě bylo vázáno na satirickou kritiku společenských poměrů. I jiní umělci pozdější „klasické avantgardy“ prošli tímto procesem, tak jako třeba jeho již zmíněný přítel a soused Jacques Villon. Není pochyb, že právě touto tvorbou, bojovně i skandálně, vstoupil do veřejného prostoru v Paříži, v rodných Čechách i ve Vídni, městě spjatém s jeho prvními úspěchy. Časopisecká satirická kresba se svou schopností rychle a výstižně poskytovat informace, „humorizovat“ problémy moderního života a přitom si zachovat „nádech věčnosti“, oslovovat co nejširší veřejnost, stala mocným prostředkem vizuální komunikace. Na přelomu 19. a 20. století jsme právě v Paříži svědky nebývalého růstu počtu satirických kritických periodik, v nichž kresba hrála přední roli, ba dokonce dominovala, jako v L’Assiette au beurre, kam přispíval i František Kupka svými nejznamějšími satirickými díly. Satirickou kresbou bylo možné podstatně názorněji reagovat

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="14/6 – 10/8 2025" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Eliška Rožátová – Vidět jinak" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Eliška Rožátová, malířka, kreslířka, sklářka, autorka realizací do architektury i volných sochařských objektů, patří mezi výrazné a autentické autorky, které vstoupily na výtvarnou scénu začátkem šedesátých let 20. století. Nejčastěji je zmiňována v souvislosti s okruhem sklářských výtvarníků, nicméně je také excelentní malířka s jedinečným citem pro barvu a osobitým malířským rukopisem. Je to zároveň autorka nadaná odvahou pro experimentování, což se projevilo v hledání nových technik při tvorbě mozaik, v novátorském pohledu na skleněnou plastiku i v současné malbě, kde s klasickými malířskými technikami zachází stejně svobodně jako se sklem. Výstava v Museu Kampa navazuje na monografii vydanou v roce 2024 nakladatelstvím Studio JB a představuje reprezentativní výběr z autorčiny celoživotní tvorby. Soustředí se zejména na inovativní práci se sklem odkazující k vlně neoexpresionismu osmdesátých let a na současnou malířskou tvorbu, přímo pro prostor terasy vznikají dva skleněné Stoly a zároveň zde bude nově instalováno dílo Narušená struktura z roku 1989.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="22/2 – 1/6 2025" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Pavel Reisenauer" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Pavel Reisenauer (1961–2024) je známý především jako autor nezaměnitelných titulních stran a ilustrací týdeníku Respekt a kreseb pro přílohy Orientace Lidových novin. Spolupráce s tištěnými médii byla však jen tou nejviditelnější částí jeho tvorby, za níž se skrývalo daleko širší spektrum jeho méně známých nebo zcela neznámých výtvarných projevů – obrazy, volné kresby, ilustrace, komiksy a fotografie. Ty však nebyly na rozdíl od týdně vydávaných tiskovin téměř nikdy zveřejněny. Záměrem výstavy je upozornit vedle ikonických obálek i na tyto neznámé polohy Reisenauerovy tvorby a nabídnout ucelenější pohled na to, čím se ve své výtvarné činnosti zabýval. Na základě toho pak zjistit, jaký byl vztah mezi Reisenauerovými „užitými“ pracemi pro periodika a jeho dalšími pracemi, zejména malbou. Byly jeho obrazy jen vedlejší, jakkoli vnitřně motivovanou činností, pokusem vyrovnat se populárním novinovým ilustracím, anebo neprávem přehlíženým dílem?  Výstava připravená ve spolupráci s časopisem Respekt nově představí vedle širokého výběru černobílých i barevných obálek Respektu a titulních listů Orientace Lidových novin řadu malířských děl, vedle toho i kresby, digitální tisky a fotografie. Kurátoři: Alena Pomajzlová, Petr Bielický[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="12/4 – 15/6 2025" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Miloš Cvach a Sophie Curtil: Harmonie protikladů" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Výstava českého umělce Miloše Cvacha (nar. 1945) a francouzské umělkyně Sophie Curtil (nar. 1949) si klade za cíl nastínit jejich tvůrčí vývoj od studijních let do současnosti. V chronologické linii a ve vzájemné konfrontaci odhaluje specifika, průniky i odlišnosti autorů, jejichž privátní i pracovní cesty se spojily před půl stoletím. Jejich tvůrčí osobnosti krystalizovaly v klimatu svobodné společnosti ve Francii, kam Miloš Cvach v polovině sedmdesátých let minulého století odešel z československé normalizační totality za svou ženou Sophií. Oba tak mohli přirozeně vstřebávat dobové tendence světového umění, jako byly například minimalismus či hnutí Arte povera, a na jejich pozadí formulovat svůj autentický výtvarný projev.  I když se vyjadřují jazykem geometrické abstrakce, jejich tvorba zůstávala vždy pevně ukotvena v konkrétním světě – především v krajině a architektuře měst. Jejich kreativní proces se odvíjí od důkladného pozorování přírodních i kulturních jevů, přes zkoumání jejich vnitřních zákonitostí až po jejich výsledné převedení do výmluvné výtvarné zkratky. Koncepce výstavy v Museu Kampa se inspirovala pozoruhodnou knihou L’art par 4 chemins („K umění čtvero cestami“), v níž Miloš Cvach a Sophie Curtil nabídli unikátní možnost výkladu děl z historie výtvarného umění. Jejich hravou interpretaci založenou na „poetice čtyř živlů“, jak ji definoval francouzský filosof a estetik Gaston Bachelard, lze aplikovat i na jejich vlastní práci:  Tvarosloví i kolorit děl Miloše Cvacha vykazují spřízněnost s estetikou přisuzovanou Dálnému východu. Precizně zkonstruované tvary reliéfů mají lehkost a eleganci buddhistických svatyní. Chladně pastelové odstíny lesklého laku na povrchu tvarované překližky jen místy protne sytě barevný akcent. Prosazují se zde poetické vlastnosti elementů vody a vzduchu s jim vlastní dynamikou vzletu a pádu, výtrysku a proudění.  Z grafických listů a především z pastelových kreseb Sophie Curtil oproti tomu sálá žár arabské pouště, kde se na pozadí ztemnělé oblohy rýsují obliny písečných dun a siluet

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="29/4 – 8/6 2025" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Ladislava Gažiová – Čekání" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Ladislava Gažiová své obrazy nemaluje, ale vytváří pomocí šablon a sprejů. Než přistoupí před napnuté režné plátno, musí mít každý výjev přesně rozmyšlený a rozkreslený, stanovené pořadí jednotlivých barevných vrstev a každý detail v negativu vyřezaný do papírové šablony. Preciznost, kterou takovýto přístup vyžaduje, se zrcadlí v tom, jak pregnantně její obrazy působí. Nezříká se mnohovrstevnatosti obrazového sdělení, není však umělkyní-médiem, spíše architektkou svých maleb.  Gažiová se ve své tvorbě dotýká bolavých témat naší minulosti i současnosti a umí být nesmlouvavě přímočará i politicky angažovaná. Přestože pracuje s výraznou zkratkou a zjednodušením, dovede rozehrávat mnohovrstevnaté příběhy, které se zabývají tématy sociálního vyloučení, války i terorismu. Obraz je pro ni nástrojem dialogu či polemiky, nikoli jen objektem kontemplace nebo estetického zalíbení.  Výstava Čekání, která představuje Gažiové nejnovější obrazy a malby na skle, se na první pohled může zdát jako odklon od výše řečeného. Její městské a příměstské krajiny působí až impresionisticky a jejich atmosféra je prodchnuta spíše melancholií než akcí a polemikou. I tam, kde se nabízí číst jednotlivé výjevy jako odkaz k té či oné události ze zpravodajství, se autorka takovéto interpretaci brání. Zdání však klame a jisté ztišení Gažiové nových obrazů není výrazem rezignace, ale snahy jít víc do hloubky i vědomí vlastních limitů. Umět rozlišit jemné nuance a zviditelnit je může být důležitější než opakovat, že svět je v plamenech. Změna nepřijde jen proto, že budeme ještě víc křičet.  Čekání evokuje pasivitu, či dokonce zřeknutí se osobní odpovědnosti: nesnažím se o změnu, jen na ni čekám… Ve skutečnosti chce autorka říct, že individuální akce na všechno nestačí. Čekání je pro ni spíše výrazem naděje a posledním gestem vzdoru, jež nám zbývá. Navzdory všemu čekáme, že dokážeme svět změnit. Věříme, že pořád ještě je na

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="18/2 - 30/3 2025" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="VISIONS OF THE WORLD" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Výstava, která představuje díla výhradně ze sbírky Wigam, se zaměřuje na dvě hlavní vize světa. V jednom prostoru se soustředí na prožívání světa prostřednictvím těla, zatímco v druhém je svět především pozorován a prožíván skrze sociální vzájemné vztahy. Není třeba dodávat, že toto rozlišení signalizuje pouze primární bod pozornosti, neboť o těle nelze uvažovat bez jeho sociálního habitu a naopak sociální řád je osobní a fyzický. Umění je místem, kde se může a mělo by se vyjednávat o hodnotách, aniž bychom se báli konfrontovat veřejnost s obtížnými tématy. Tyto dvě vize, které se odrážejí ve vynikajících dílech některých z nejzajímavějších umělců naší doby, se zdají být v současné době velmi aktuální. Vystavující umělci: P. Barlow, G. Baselitz, M. Bourouissa, M. Cahn, J. Claracq, A. Cudahy, M. Eichwald, T. Emin, W. Fangor, L. Fratino, J. Gribbon, D. Hadjab, P. Halilaj, D. Hockney, N. Jaouda, C. Johnson, M. Jungwirth, M. Kara, A. Khorchid, V. Kovarik, X. Lei, A. Niles, H. Quinlan & R. Hastings, D. Richter, G. Rouy, J. Semmel, A. Slowak, P. Stasik, H. Steers, A. Szapocznikow, M. Thomas, K. Wang, A. Warhol, K. Wiley. Kurátorka: Marta Gnyp Upozornění: výstava obsahuje sexuálně explicitní díla.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="8/6 - 8/9 2024" font_container="tag:h3|text_align:left" use_theme_fonts="yes"][vc_custom_heading text="Od linií k hmotě / Vojtěch Kovařík" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Je-li naše cesta předurčena osudem, co znamenají vůle, štěstí, náhoda? Osudovostí se zabývá malíř Vojtěch Kovařík, který aktuální výstavou v Museu Kampa vykročil do třetího rozměru. Hladké malby doprovázejí reliéfy a socha. Cesta autora vede od kresebných linií členících plochu k sochařským hmotám.  Jeho témata jsou univerzální a stojí u základů euroamerické civilizace. Antické mýty, bohové, bohyně, Titáni, héroové a heroiny si podržují svůj význam i ve třetím tisíciletí. Robustními formami přesahují monumentální formáty obrazů. Považujeme je za archetypy, jejichž příběhy a činy slouží od nepaměti k vyznačení hranic či možností našeho vlastního procházení životem a pátrání po smyslu věcí. Naddimenzovaní hrdinové jsou megalopsychoi, mají veliké duše, jsou to první individuality. Možná proto si je prohlížíme jen průzorem daným rámem plátna, nelze je vidět celistvé. Pod tíhou svých skutků podklesává Sisyfos, zátěží předurčení trpí rozloučení milenci Eros a Psyche. Naplňování osudu souvisí s Heraklovými úkoly. Hned tím prvním bylo skolení nemejského lva. Stejně jako Diův syn získal s kůží lva, do níž se oblékal, velký díl nezranitelnosti, i k malíři přicházejí stále další výzvy, jejichž splnění se zdá nemožné. Redukované prostředí tvoří stylizovaný interiér a středomořská krajina, úrodná i vyprahlá, soumračná nebo jitřní, zátoky, poušť i oázy.  Umělcův přístup je autentický, v jedinečné synkrezi vlivů starověku, modernity a digitální současnosti. Za patnáct století od pádu Říma z antiky čerpalo několik renesancí a klasicistních období. Rozpoznáme monumentální picassovské tvarosloví a formy mexických muralistů Diega Rivery a Josého Clemente Orozca. Kovařík netají obdiv k německé expresi pozdního 20. století, k dílu Georga Baselitze a Markuse Lüpertze. Stejně tak ho zaujaly nové nálezy v Pompejích, podivuhodný Black Room. Přítomnou dobu lze vidět ve webdesignových gradientech, pozvolných přechodech z jedné barvy do druhé. Figury zaujímají sošně zmrazené postoje, zdůrazněné absolutním profilem tváří. S

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_raw_html]JTVCem9icmF6X2RhdHVtX2tvbmFuaSU1RA==[/vc_raw_html][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Identita – příběh českého grafického designu" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text] Výstava na všech třech podlažích Musea Kampa ukazuje to nejlepší z historie českého grafického designu, tedy díla, ve kterých jde ruku v ruce estetická kvalita, dobré technické nebo řemeslné provedení a funkčnost. Návštěvníci zde mohou vidět několik stovek exponátů od samého konce 19. století do současnosti: ikonické plakáty, špičkově upravené knihy a časopisy, desítky logotypů, vývoj státních symbolů, navigačních systémů a také výjimečné příklady grafického designu z epochy audiovizuálních médií. Výstava, kterou připravili Filip Blažek a Linda Kudrnovská a jejímž komisařem je David Korecký, je součástí multižánrového projektu Identita – příběh českého grafického designu (www.projektidentita.cz), který zahrnuje TV cyklus odvysílaný v lednu a únoru 2024 Českou televizí, celovečerní film o grafickém designu, který vstoupil do českých kin 10. října, a stejnojmennou doprovodnou knihu, která vyšla k výstavě v české a anglické verzi a zároveň je monografií grafického designu.  Expozice je členěna do tří pater zaměřených tematicky na veřejný prostor, společné zážitky a  soukromý svět. Ikonická díla jsou zvýrazněna prostřednictvím speciálních popisek se šipkou, aby žádný návštěvník neminul klíčové exponáty. V doprovodných textech se návštěvníci seznámí s širším kulturně-historickým a politickým kontextem vystavených artefaktů, tedy s tím, jak grafický design ovlivňuje společnost a naopak. Výstava je společným projektem Musea Kampa, spolku Typo a společnosti Mowshe. Za grafickým zpracováním stojí studio Marvil, architekturu připravili Adam Blažek, Jan Kloss a Matěj Činčera.[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row]

[vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_raw_html]JTVCem9icmF6X2RhdHVtX2tvbmFuaSU1RA==[/vc_raw_html][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_custom_heading text="Ludmila Seefried Matějková / Přede dveřmi" use_theme_fonts="yes"][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_column_text]Ludmila Seefried Matějková (*1938) svůj výtvarný program po většinu života rozvíjela za hranicemi domoviny, konkrétně v západoněmeckém Berlíně, kam odešla v roce 1967. Do České republiky se vrátila v roce 2015. Její sochařské a kreslířské dílo reflektuje hrůzy války, zrůdnosti stalinistických 50. let i těžkosti života v emigraci. Motivy přímého násilí a bolesti jsou provázeny hlubokými vhledy do lidské duše s jeho tichými dramaty, jako je vykořenění, ztráta sebeúcty, sebetrýzeň, apatie, či naopak zpytování, sebeuvědomění a kontemplace. Komorní výstava v Museu Kampa představí výběr z Matějkové tvorby od raných soch z polyesteru (Výkřik, Hanna, Přede dveřmi) po několik děl z pálené hlíny (Žebračka, Nab, Škrcení). Expozici doprovodí deníková publikace s Matějkové vzpomínkami na dobu za železnou oponou i před ní.  Zde autorka autentickým jazykem líčí politický a sociální kontext doby a jeho vliv na formování svého výtvarného jazyka. Stejně barvitě přibližuje práci na svých realizacích ve veřejném prostoru v Berlíně a v trojici literárně zdařilých povídek objasňuje vznik soch (Hanna, Žebračka, Nab), které aktuálně vystavujeme.   Partner výstavy:[/vc_column_text][/vc_column][/vc_row][vc_row content_text_aligment="" use_row_as_full_screen_section="no"][vc_column][vc_single_image image="8416" img_size="full" onclick="custom_link" link="http://www.lkpumpservice.cz/"][/vc_column][/vc_row]